janakrizova.cz

středa 23. října 2013

Hommage a Arnošt Lustig

Nevím proč, včera jsem si vzpomněla na své první setkání s Arnoštem, Lustigem, stála jsem na chodbě Literární akademie, tehdy ještě na Spořilově, vedle kanceláře, kam chodili vyučující literáti vyřizovat své záležitosti, když se přede mnou objevil muž menšího vzrůstu v kožené bundě, s očima, které upoutaly na první pohled a s úsměvem mě skokem objal (naprosto jsem to nečekala a v životě jsem ho do té doby neviděla) a řekl mi: "Ahoj, jak se máš? Ty máš pěkný prsa, jak se jmenuješ ? ", smál se a mrkal na ostatní. Janu Vedralovi, stojícímu vedle mě  řekl: " Jak se máš, ty bejku? " a mluvil a mluvil, vtipy, historky, zkrátka lavina, uragán, byla to čitá radost ze života a mně, i když jsem byla mírně neschopná odporovat tomuhle přívalu, se líbil, pozitivní energie mě zaplavovala a přistihla jsem se, jak se usmívám, ani nevím čemu. Bylo to zkrátka setkání s legendou, na jaké se nezapomíná, a i když jsme se setkali vícekrát, chtěla bych zažít ještě jednou ten příval, tu první chvíli. Samozřejmě jsem věděla, čím si jako opravdu mladý chlapec prošel za války, útěky z transportu smrti, lágr, osud jeho rodiny, nakonec je to jeho téma v literatuře, ale právě proto si v té souvislosti představte bytost, jak se těší ze všeho, čeho se zúčastní a jaksi mimochodem to obnaží na kost bez těch přetvářek a konec konců je to ke všemu přesně tak...naše pohnutky ke konání jsou vesměs nízkého původu... později mi někdo vyprávěl, jak Arnošt piluje své texty, váhá, volí a vybírá každé slovo, jak nesmírně až úzkostlivě přepisuje a doplňuje dílo než jej uzná za vhodné samostatné existence. To mě nepřekvapuje, je to záznam, svědectví velkého spisovatele, co tady zůstane pro budoucnost, ale takovéto osobnosti formované dvěma extrémy totiž života a smrti, ty už dnes rozhodně nepotkáte.....

Žádné komentáře:

Okomentovat